Příběh z románu

Příběh z románu - 3.díl

29. prosince 2016 v 12:49 | Mamlena
Celá rozrušená se rozhodla dát si koupel. Hlavou se jí honily myšlenky jedna horší než druhá. Co když ji opustí, už nikdy nebudou spolu? Miluje ho jako ještě nikdy nikoho nemilovala, ale řekla mu to vůbec někdy? Vše vyčítala sobě a koupel jí dala až moc prostoru k přemýšlení.
Šla zkontrolovat poštu. Před dveřmi ji překvapil velký balíček čokolády s krásnou bílou růží a rázem byly všechny chmury pryč. Přestože na dárku marně hledala Johnovo jméno, musel to přeci být on! ,,Přecijen mě miluje!" myslela si. Nebyla to ale pravda a to John moc dobře věděl. Spěchal na smluvené místo, kam by Rebecca nikdy nevkročila. Posadil se do hlučné hospody a čekal...

,,Páni, píšu už 4 hodiny v kuse!" všimla jsem si hodin. Ráno jsem se vzbudila brzy a nemohla zabrat, tak jsem se pustila do psaní už od sedmi. Vypnula jsem počítač a řekla si, že bych měla proti všem svým zvyklostem přecijen vyjít ven. Doma ho asi nepotkám, že...
Generálkově jsem se tedy oblékla do úboru, o kterém mi Deniska tak přesvědčivě básnila. Vynasnažila jsem se i s účesem, make-upem, narovnat záda a... Ehm, vyrazila jsem jen do obchodu. Cestou domů jsem se ale ještě schválně stavila v parku a sedla si na naši lavičku. Bylo krásně. Sluníčko mě pálilo do tváře, šplouchaly rybky v rybníce, ale on tam nebyl. Nijak zvlášť zklamaná jsem z toho nebyla, i když si to možná trochu namlouvám. Svět se nezblázní z toho, že jsem se já najednou rozhodla, že by se zbláznit měl. Navíc jsem tak nějak cítila, že tu náhodu neoklamu tím, že sem budu chodit častěji.
Doma jsem se svalila před televizi a otevřela si balíček chipsů. Je to takový protipól, co potřebuji pro rovnováhu, když se nějak na chvíli snažím. Večer jsem vydupala nahoru a odhodlala se znova pokračovat ve psaní. Počítač zafuněl, naběhl a otevřel mi mou knihu, na to ale zapraskal a zdechnul. Z mé knihy zbyla černá obrazovka. ,,No to né! To né. Potřebuju psát, musím na to rychle někoho sehnat, vydavatelství na mě tlačí." problesklo mi hlavou.
Psala jsem už třetí díl své knihy, proto byl poměrně v očekávání. Já sama počítačům nerozumím ani za mák. Zkusila jsem zavolat Deni, přecijen je na spoustu věcí moc šikovná. Na její um jsem ale spoléhala chybně. ,,Ani náhodou! Podezřívám všechnu elektroniku, že se mě snaží zabít!" smála se. Budu ho muset zítra zanést do opravny a to ho sotva unesu. Bohužel ale není nikoho, kdo by mi pomohl.
To jsem dopadla. Ráno jsem nevstávala nadšeně. Hodila jsem na sebe jen džínsy a plandavé tričko a řekla si, že nejlepší bude, když tam skočím hned, ať to mám rychle za sebou. Popadla jsem počítač a šla jsem. Vešla jsem do prodejny upocená a zadýchaná a s bouchnutím položila těžký počítač na pult. Narovnala jsem si záda a rozhlédla se kolem sebe. Pěkná prodejna. Vím, že tu je, ale nikdy jsem nevkročila dovnitř. Můj starý a právě rozbitý počítač mi ještě kupoval taťka, než jsem se odstěhovala, problesklo mi hlavou. Obsluha nikde, a tak jsem jen stála a čekala. Stála... a čekala, postupně jsem začínala bublat.

Krve by se ve mě nedořezal! Zpoza rohu vyšel On. Pozdravil a krásně se na mě usmál. Svetr na něm plandal, jak se nahnul nad pult. Tak trochu jsem zase panikařila. ,,Omlouvám se, dělal jsem něco vzadu." znovu se usmál. Vzápětí mu ale úsměv zmrzl. Můj obličej byl pravděpodobně naprosto bez výrazu
,,Co pro vás můžu udělat?" zeptal se už vážněji. ,,No.. můj počítač se rozbil." vysoukala jsem ze sebe neomaleně. Vážně?! Musím na něj mluvit jako malý dítě? A vážně jsem ho ani nepozdravila? Panebože! Cítila jsem, jak se mi horkem zalil obličej. Určitě jsem úplně rudá.
,,Doobře, tak já se na to podívám. Můžete se tu zastavit zase zítra?" bral z pultu počítač, jakoby vůbec nebyl těžký.
,,Páni! Já... ho uvidím znova?" pomyslela jsem si. ,,Ano, zítra..." zakoktala jsem.
,,Mhm, zítra." opakoval nemotorně. Otočila jsem se k východu, náhle jsem si ale uvědomila...
,,Na shledanou" vypadlo ze mě soustředěně. ,,Na shledanou!" odpověděl mi.

Byla jsem zklamaná. Byla jsem naštvaná sama na sebe.
Všude ho vyhlížím, tolik se na něj těším a tohle je to, na co jsem čekala? Tohle měl být náš první rozhovor? Například Denisa by ho klidně hned pozvala na rande, sršela by vtipem a byla neodolatelná jako vždycky. Já mu řekla, že můj počítač se rozbil. Proč nemůžu mít mozek, který funguje normálně?! Domů jsem došla nezvykle rychle a celou cestu jsem cítila stažený krk. Vydupala jsem schody, sáhla do knihovny a zběsile listovala svou první knihou. Bylo tam popsáno, jak se poznali Rebecca s Johnem.

...Bylo už pozdě, a tak se Rebecca rozloučila a vyrazila domů. Po cestě se ale spustila bouřka. Byl takový liják, že Rebeccu zahnal do restaurace, kolem které procházela. V tu chvíli si uvědomila, že má vlastně i trochu hlad, a tak si objednala něco k jídlu. V jídelním lístku vybrala zapečené těstoviny se sýrem, oznámila to číšnici a čekala. Jak čekala, rozhlížela se po restauraci, když ji zaujal muž sedící u stolu naproti ní. Seděl vzpřímeně přímo kousek před ní a hleděl na ni hnědýma očima. Rebeccu to znejistělo. Zapomněla na sklenici v ruce, ze které se původně chtěla napít a tak ji zůstala neobratně viset ve vzduchu. On jakoby se zarazil a podíval se na ni nechápavě. Ve vteřině se ale sehnul a rychle vzal svou sklenici.
Usmál se, přikývl hlavou a pozvedl ji. Vypadalo to, jako by si s Rebeccou chtěl připít.
Rebecca se stydlivě pousmála. On se zvedl a došel přímo k jejímu stolu: ,,Smím si přisednout, slečno?"
přikývla ,,Jmenuji se John ..."

,,Takhle to má vypadat, sakra!" zlostně jsem zaklapla knihu.

Příběh z románu - 2.díl

12. listopadu 2016 v 20:08 | Mamlena
Ráno jsem se probudila plná odhodlání a hřebínek mi nesrazila ani loužička, kterou Borek doma přes noc udělal. Konečně jsem se rozhodla, že takhle by to nešlo. Musím se nějak vzchopit a začít zase trochu víc lidsky žít. A věděla jsem přesně, kde začít... "No néé! Já už myslela, že tě unesli ufouni" chechtala se do telefonu Deniska "Já vím, promiň, dlouho jsem se neozvala. Potřebuju vzchopit, někoho jsem potkala a..." říkala jsem dramaticky. Denise mi to ale nežrala: "Chacháá! Čekala jsem na ten okamžik, víš to, Ivko?" Přímo prskala smíchy. "Věděla jsem, že.. že tě to samotaření jednou přejde a taky že budu první člověk, komu to dáš vědět!" Stále se ještě nepřestala smát a nenechala mě říct jedinou větu v kuse. Nevěděla jsem, jak na to reagovat, ale ono to bylo vlastně jedno. "Nojó, tak se stav, všechno mi povíš tu. Pa!" zavěsila. "Ahoj" řekla jsem do tichého telefonu a povolila zaťatá ramena. Vůbec se nezměnila.
Deni bydlí jen kousek ode mě, tak jsem tam za chvíli byla. "Máš hlad? Mám tady špagety" volala na mě z kuchyně, když jsem si sedala ke stolu. Ještě jsem dneska nic nejedla "Jéé, to bys byla hodná!" zakřičela jsem na ni přes chrčící kávovar. "Tak povídej" sedla si po chvíli ke mně. "Mmh" začala jsem ještě s plnou pusou "včera jsem na procházce narazila na hrozně milýho labradora, měl takový to zvrásněný čelo a~" "Haha! To jsem si mohla myslet. A já už doufala v nějakýho chlapa!" zase se chechtala Deni. Její pronikavý hlas se mi zarýval do spánků. "Počkej! To víš, že se nesnažím kvůli tomu psovi, ale on má hezkýho pánička" "Jo ták, nějak jste se zapovídali a teď potřebuješ vyfintit na rande, viď?" hrála na mě naivku a šibalsky se u toho usmívala. "No... né. Já jsem..." využila jsem sousta špaget pro pomlku "tak nějak si mě... nevšim" Předem jsem věděla, jaká bude reakce. Když se dosmála, řekla jen: "Tak pojď, vrhnem se ti na ty hůně." S Deniskou už jsem se necítila tak silná jako ráno. Je moje nejlepší kamarádka a vážně na ni nedám dopustit, ale její přítomnost mě někdy tak nějak vyčerpává.
Postupně se moje hlava stávala lehčí a lehčí, až z toho vznikla moc pěkná Ivka. Deni je vážně šikovná a to se musí nechat.
"Doufám, že máš nějaký peníze, protože bych šla něco pěknýho koupit!" zvolala po tom, co se na mě mlčky zasněně zadívala. Vyrazily jsme do obchodního centra poblíž. Ani nevím, kdy jsem tu byla naposledy. Deni byla první, která po něčem chňapla a mířila ke kabince. "Helé, to je pěkný. Půjdem někdy na lyže, co říkáš?" Měla na sobě bílé šusťáky se zářivou bundou ve stejným, jen tmavším odstínu růžové jako její vlasy. Já se po chvíli vybírání nakonec navlékla do na mě až moc těsných džínsů a na mě až moc barevného uplého tílka - a Deniska mě donutila si komplet koupit. "Páni, nevěděla jsem, že máš tak super postavu. V tom pytli, co nosíš, to nejde vůbec poznat!" dobírala si mě. Pak jsme prošly ještě spoustu obchodů na různé cetky, dárečky, knížky~ a domů jsem se vracela dost pozdě, ověšená taškami. Nesla jsem se ještě s krabicí pizzy, abych měla večeři, a ta mi sebrala poslední čárku baterky. Před spaním jsem ještě hudrovala nad tím, že jsem s knihou v posledních dnech moc nepokročila a přemýšlela, jak by měla pokračovat...

© Mamlena

Pokračuj na: Příběh z románu - 3.díl

Příběh z románu - 1.díl

4. listopadu 2016 v 17:29 | Mamlena
Zase další deštivý den. Je vlastně jedno jestli prší, je to spíš ,,další běžný nudný den". Vstávala jsem bez nálady a nepřidalo mi na ní to, že se Borek vyválel na zahradě v bahně. Poučila jsem ho, že se to nemá a ano - byla jsem na něj naštvaná, ale zároveň jsem byla ráda, že mě dnes aspoň mírně vyvedl z rutiny. Je totiž jediný. Bydlím sama, živím se jako spisovatelka, a tak ani z domu moc nevyjdu. Vybrala jsem si to a taky mi to vyhovovalo, nejsem zrovna společenský tvor. Ovšem čím je člověk starší, tím víc mu schází někdo, kdo není pes - někdo, kdo se neválí v bahně! Omyla jsem Borka a všimla si, že už je vlastně čas oběda. Nějak jsem si pospala. Nemá cenu vařit pro jednoho a to obvykle řeší instantní nudlová polévka. Dojedla jsem a chvíli zírala před sebe. Pak jsem se došourala po schodech nahoru k počítači a zmáčkla knoflík. Počítač zafuněl a dovolil mi otevřít si rozepsanou knihu. Přečetla jsem si poslední odstavec pro připomenutí a nehnutě přemýšlela, jak dál.

...drželi se tak pevně, jakoby se už nikdy neměli potkat.,,Musím jít, Rebecco," šeptal John stále dokola, aby to snad nezapomněl. ,,už teď jsem tu déle, než mohu.".
,,Proč vždy tak náhle zmizíš?" naříkala Rebecca
"Vrátím se" řekl klidně ale důrazně. Přitáhl si Rebeccu ještě na chvíli k sobě pro něžný polibek, pak odešel.
Rebecca náhle zůstala sama. Ještě před chvíli se citíla tak šťastná. Teď se jí stáhlo hrdlo a zalily oči.
Co to znamená? Chtěla běžet za ním a na tolik se ho zeptat. ,,Co když jde za jinou?!" Při té představě se naplno rozplakala...

,,Hoolka! Ani nevíš!" pousmála jsem se. Vážně jsem se dneska asi dobře nevyspala. ,,Příště si radši pořiď psa..."

Mezitím zazvonil v kanceláři advokáta Collinse telefon.
,,Poslouchám?" zvedl sluchátko. ,,To je ovšem smutná zpráva. Upřímnou soustrast... Samozřejmě, o to se postarám."
Na dveře kanceláře někdo zaklepal... ,,Ještě se ozvu. Na shledanou." ...a rovnou vstoupil.
,,Plukovníku! Rád vás po dlouhé době zase vidím." rychle položil sluchátko
,,Radši bych tu nebyl, pane Collinsi. Dozvěděl jsem se o té nehodě. Obávám se, že moji muži budou nyní potřeba." Přestože slovy vyjadřoval lítost, jeho tvář byla jako vždy kamenná.
,,Koukám, že máte skvělé konexe, pane plukovníku." zúžil oči Collins ,,ještě jsme o tom s panem O'Brianem nemluvili, ale předpokládám, že opravdu budeme potřebovat vaši pomoc."

Venku už přestalo pršet a začalo se smrákat. Ohlédla jsem se na Borka, co si kousal kostičku a usmála se.
Zajdu s Borkem na procházku. Obešli jsme město a skončili v parku za domem. Máme už svoji trasu i lavičku, na kterou si pokaždé sedám. Borečka u lavičky zaujal šnek. Já si všimla méně slizského tvora.
,,Ahój, ty jsi ale statný pejsek!" culila jsem se na ohromně přátelského labradora, který si ode mě vynutil podrbání na zvrásněném čele.
,,Chipe!" zvolal mužský hlas a já se tak lekla, že jsem si urychleně sedla na lavičku a zabodla pohled do země na Borka. Asi jsem vypadala, jako když mě učitelka na základce načape na okenním parapetu.
Po chvíli jsem se nenápadně ohlédla zpátky.
Byl vysoký, hnědovlasý. Tmavý svetr a manšestráky na něm plandaly, jak moc byl hubený. Ale tak krásný úsměv!
..Tady jsi! Pojď jdeme domůůŮ" to poslední ,,Ů" zařval, protože na něj Chip nadšením skočil.
Až když zmizeli ve tmě, zjistila jsem, že stále ještě civím jeho směrem a že bych si možná mohla zavřít pusu.
Sebrali jsme se a doma po sprše jsem zalehla do postele.
Před spaním jsem tak nějak přemýšlela, že mi bylo trochu líto, že si mě nevšiml.
Jedině dobře, pravděpodobně bych ze sebe stejně nevymáčkla ani slovo.

© Mamlena

Pokračuj na: Příběh z románu - 2.díl

 
 

Reklama

TOPlist