píšu

Nic to nezmění

9. června 2017 v 23:55 | Mamlena

Od mala jsem svou filosofii řídila vždy tím, že se věci dějí tak, jak mají. Že je nelze ovlivnit. Odborně bych to nazvala teorie Šípkové Růženky. Je jedno, kolik úsilí vynaložíte, abyste tomu zabránili. Pokud se něco stát má, prostě se to stane. Tato teorie mi v podstatě vždy vše vysvětlila větou "cokoli se děje, je správně", a tak mi pomáhala ospravedlnit všechno špatné, co mě v životě potkalo. Díky ní jsem věřila, že je to i přes všechnu bolest to nejlepší, jak to dopadnout mohlo, že všechny ostatní alternativy by vyšly mnohem hůř. Tak jsem byla schopná vyjádřit vděk, i když mi život podkopl nohy. Zároveň jsem se oprošťovala od pochybností. Pokud vše dopadne nějak nezávisle na mých činech, mohu svá střemhlavá rozhodnutí mrskat hlava nehlava tak, jak se mi chce. Nikdy jsem nepochybovala o svých činech v minulosti, nikdy jsem svých rozhodnutí nelitovala, nepřemýšlela "co kdyby". Stalo se to tak jak mělo a já rychle pouštěla z hlavy lidi, místa, předchozí pocity.

Řeknete mi asi, že jsem chladná. Takhle přemýšlet je velmi neosobní a bez emocí. Slyším to celý život. Dnes jsem se však poprvé v životě přistihla, jak usilovně přemýšlím, jakým způsobem změnit budoucnost. Pohromu, kterou před sebou vidím jako písečnou bouři a které se bojím. Způsobila to láska. Poprvé v životě se bojím přimhouřit oko. Najednou věřím, že i naprostá maličkost, změní chod vesmíru. Že odvrátí nebo naopak umožní nebezpečí. Poprvé se bojím konat a zároveň se bojím nekonat. Láska člověka činí tak neskutečně zranitelným.

Celý život se vyhýbám všemu, co mě sune ke dnu a dělá mě slabou. Je tak strašně složité spolu vyjít. Kolik je rozvodů a rozchodů. Lidé dnes radši svatby ani nechtějí. Proč taky? Proč si tohle dělám?
Proč to všeobecně všichni děláme?
Kvůli sexu? Kvůli sociálnímu statutu?
Protože se to od nás očekává?
Protože se bojíme samoty?
Protože chceme druhého vlastnit? Mít ho jen pro sebe?

Láska člověku motá hlavu, činí ho emocionálně závislým. Dohání ke stavům, kdy druhému visí na rtech, donutí ho vše zahodit a hodiny zaznamenávat každý záchvěv mimiky v obličeji druhého. Brání soustředění, kariéře, člověka stresuje, vysiluje a pomalu zabíjí. Všechny pohádky hovoří o tom, že zůstat šťastná až do smrti s člověkem, kterého nade vše milujete, je to nejkrásnější, co vás může potkat. Ideál tak silné lásky jako Romeo a Julie nikdy nemůže být šťastný, protože svou přítomností zabíjíte jeden druhého. Paradox je, že svou nepřítomností taky. Usilujeme o bezmeznou lásku a na druhou stranu pak v poradnách brečíme, že v našem vztahu bolesti převažují štěstí. Vztah je plný bolesti, hádek a slz, protože láska a klid v duši se naprosto vylučují. Perfektní instagramové, pohádkové vztahy neexistují. Tak si vyberte.
Já bezmezně miluju. Je jedno kolik úsilí vynaložím, abych tomu zabránila a znovu věřím, že je to správně.

Pokračuj na: Proč touží člověk po moci?

Pokud se Ti moje tvorba líbí, udělej mi radost sdílením, likem nebo komentářem. Díky! :)

© Mamlena

5 triků pro ploché bříško bez cvičení

23. května 2017 v 18:26 | Mamlena
Nejsem výživový poradce ani doktor, pouze jsem se rozhodla podělit s Vámi o pár triků, které jsou jednoduché a přitom fungují. Nezodpovídám za žádné zdravotní dopady, pokud se jimi rozhodnete řídit.
Neváhejte se mnou pod článkem sdílet i nějaké další vědomosti, které fungují pro Vás, ocením různé rady a připomínky.

1. PIJTE HODNĚ VODY
V dnešní době není vůbec běžné pít čistou kohoutkovou vodu. Její účinky jsou však blahodárné. Pokud zaměníte všechny kávy, coca-coly, icetea i slazené minerálky za vodu, ušetříte si nejen peníze, ale i spoustu metabolických problémů. Pití vody oprošťuje Vaše tělo od toxinů, napomáhá lepší pleti a trávení. Pokud vody pijete dostatek, tělo nemá potřebu ji zadržovat, to pocítíte právě na bříšku a nohách. Při rychlejším správně fungujícím metabolismu také jednodušeji shodíte nadměrná kila.

2. ZAMĚŘTE SE NA DRŽENÍ TĚLA
Pokud se hrbíte v zádech nebo neustále špulíte zadek, Vaše bříško bude vždy vypouklé. Pro ploché bříško je důležité naučit se stát rovně, nevěsit ramena a neprohýbat se v bedrech. Správné držení těla pomůže nejen Vašemu bříšku. Lépe zvýrazní i prsa, u mužů ramena (napomáhá V shape) a zamezí dvojité bradě. K vnímání těla mi velmi pomohlo praktikování jógy.

3. VNÍMEJTE SVÉ BŘÍŠKO
Břišní svaly (vnitřní i vnější) jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů pro správné držení těla. Pokud Vás bolí záda (ať v hrudní či bederní části), často to mají na svědomí právě slabé břišní svaly. Neunesou tíhu horní části těla, kterou delegují na záda. Soustavně se při běžných každodenních činnostech soustřeďte na Vaše bříško. Používáte ho vůbec, když jdete, stojíte, zvedáte se z postele? Zapojujte ho v každodenních činnostech, kdykoli si na něj vzpomenete. Naučte se jej neustále aktivně používat a výsledek se dostaví. Zároveň ulevíte i svým bedrům.

4. JEZTE CHYTŘE
Patřím k velkým mlsalům, kteří se neradi v jídle omezují. Domnívám se, že pokud máte zdravý metabolismus a za den i nějaký ten pohyb, není třeba do detailů hrotit nějaké kalorie. Za mnohem důležitější považuji systém. Tělo miluje systém, pokud dostává jídlo pokaždé v jinou denní dobu, nevěří Vám, že jídlo opravdu dostane a tvoří si zásoby. Každý člověk je jiný a myslím si proto, že by se neměl řídit univerzálními dietami, ale spíše poslouchat své vlastní tělo. Zkuste pár dní jíst pouze, když máte hlad a přestaňte když jste již sytí. Režim, ke kterému jste dospěli pak následujte. Pokuste se při tomto testu však jíst poněkud přírodně, vyřaďte náhražky, chemikálie a fast-food jídlo a pití, které obsahuje nadměrná množství cukru. To z toho důvodu, že tato jídla mohou vytvářet iluzi hladu, i když už jste sytí a celkově ochromit Vaše vnímání. Vnímejte také která jídla Vás nadýmají nebo Vám nedělají dobře a ta omezte. Vše aplikujte samozřejmě s rozumem.

5. MNOŽSTVÍ JÍDLA KU VYNALOŽENÉ ENERGII ZA DEN
Toto by mělo vycházet z bodu č.4 automaticky. Pokud se celý den válíte na notebooku v posteli, pravděpodobně byste měli pocítit hlad méně často, než když se účastníte celodenního trekku. Pokud však nejste schopni toto vnímat přirozeně, zkuste tuto rovnici přijmout a brát v potaz. Pokud jste za den aktivní, pravděpodobně byste měli jíst více, než ve dnech, kdy aktivní nejste. Energii z jídla potřebujeme každý den, protože i v "režimu spánku" se jako elektronika postupně vybíjíme. Naše spotřeba energie se však mění v závislosti na jednotlivých denních aktivitách.

Máte odvahu tipy vyzkoušet? Napište mi Váš názor v komentářích a pokud se Vám článek líbí sdílejte ho s Vašimi přáteli.

Proč mají v Praze vždy o jednu vrstvu oblečení víc?

20. dubna 2017 v 19:53 | Mamlena
Sama jsem to nikdy nepocítila, všimla si toho má rodina. Od doby, kdy jsem se přesunula ze severu Čech do Prahy, jsem začala nosit vždy o jednu vrstvu oblečení více než by odpovídalo aktuálnímu stavu počasí. Jakmile mi to bylo sděleno, ihned jsem začala s výzkumem tohoto mimopražsky známého fenoménu a dobrala se k šokujícímu zjištění.

Obyvatelé Prahy jsou vyšším druhem homo sapiens, speciální lidskou rasou, která je evolučně na vyšší úrovni než obyvatelé ostatních českých měst. Říkáte si, že evoluce trvá miliony let a není podmíněná lokalitou? Mýtus, který nám od malička vtloukají do hlavy! Pokud totiž čerpáte z opravdových nepopulistických zdrojů, víte, že evoluce je podmíněná levelem nebo určitou látkou (http://pokemon.cz/). A právě v Praze se tato vzácná látka nachází! Každodenní vystavení především vzácným částicím pražanu, které se v pražském smogu vedle částic PM10 a oxidu dusičitého, vyskytují, přetvořilo lidskou populaci na tomto území. Nový vyšší druh vykazuje nadpřirozené orientační a jasnozřivé schopnosti. Je schopný např. jmenovat všechny spoje, které v určité lokalitě, právě projíždí. Dokáže také s překvapující přesností určit, kde parkovat mimo tzv. modré zóny. Co je však zarážející, s jakou jistotou tento druh předpovídá, kde přesně a v jakém časovém intervalu dojde ke zpomalení dopravy v rámci celého území Prahy. To představuje jasnozřivost schopnou vidět budoucnost území větší než 490 km2! Bohužel se díky tomuto rapidnímu rozvoji určitých mozkových center snížila hustota ochlupení, vlasů a kvalita pokožky a to právě způsobilo sníženou schopnost termoregulace tohoto druhu.

Pozn.: Někteří nevzdělaní spiritualisté tvrdí, že: "mezi vysokými domy Prahy profukuje, tak je pak pocitově větší zima". To je ale naprosto nepodložené a nepravděpodobné!

Pro více informací doporučuji tento odkaz a tento odkaz.

Pokračuj na: Proč mají v Praze tak čisté boty?


Pokud se Ti moje tvorba líbí, udělej mi radost sdílením, likem nebo komentářem. Díky!

© Mamlena

Proč touží člověk po moci?

21. února 2017 v 0:10 | Mamlena

Moc je od slova moci.

A člověk jako tvor zkoumavý vždy prahnul získat všechny zkušenosti, všechny vědomosti, poznat vše, co mu svět nabízí. Lidská zvědavost je nám všem pudově přirozená a je jedním z reflexů, které máme už od malička. Když ztratíme poznávání nového, upadáme do rutiny, ztrácíme motivaci v práci, ve vztahu, v životě. Člověk je tak v rutině jako králík v kleci. Sedí a čumí do zdi. Vnitřně se vyžírá až do robota - prázdné schránky, jejíž oči pomalu ztrácí vlídnost. Takoví lidé se cítí bezmocní a po moci touží. Chtějí svou situaci opustit, vyhnout se rutině. Proč k tomu ale moc vůbec potřebují? Lidé k naplnění svého potřebují možnosti. A každý vám poví, že pro více možností musíte mít větší moc. Na co? Svět je přeci plný možností! Můžeme dělat vše, co chceme, ne?

Ne. Brání nám v tom systém. Systém, do kterého jsme se již narodili a z kterého není úniku. Malého človíčka zapsali na radnici, dostal rodné číslo, rodný a očkovací list. Musí do něj injekce napíchat všechhny ty, které jsou povinné a on si nevybírá. Dobře, možná je ještě malý, a tak neví, co je pro něj "dobré". Doktory pravidelně navštěvuje tak, jak pojišťovna ukládá. Až nastoupí do školství, které ho systému učí. To takovým způsobem, který nepřipouští zkoumat a pozorovat po svém. Vysvětlí pouze, že to tak prostě je, na zkoumání není čas a človíček je z toho zmatený. Někdy se i s učitelem hádá a nesouhlasí s ním. Jaktože mi v biologii tvrdí, že se skládáme z buněk a ve fyzice z molekul? Když neskloní hlavu a nenapíše to do testu, dostane pětku. Všichni kolem něj jsou najednou naštvaní, zklamaní nebo smutní. A malý človíček nechápe proč, dokud neporozumí, jak systém funguje. Najednou nehledá důvody, prostě se naučí tyhle stránky a je to v suchu. Tyto znalosti pak vypouští a nejsou pro něj důležité. Už v tak útlém věku tak tráví čas něčím, co dělat nechce. Dělá to, protože musí a nemá jiné MOŽNOSTI. Systém mu totiž hrozí, že pokud se pokusí do zdi nečumět, ubere mu ještě více možností, které teď má. Dostane zaracha na ven, na počítač, odevzdá své oblíbené hračky. Přeje si být dospělý, protože bude mít MOŽNOSTI. Až ale vyroste, bude to úplně stejné. Prostě si tyto věci nebude moci dovolit, riskuje, že nebude mít co jíst, že umrzne pod mostem nebo ho systém zavře do klece, kde pak bude až 20 let do zdi čumět doopravdy. A človíček tak nakonec pod pro něj tak obrovskými pohružkami tiše sklopí hlavu a dělá vše, co se po něm chce.

Čím je ale starší, tím více toho systém požaduje, až si nakonec člověk uvědomí, že svůj život věnuje POUZE věcem, které musí. Přijde mu, že stále nemá čas. Najednou mu totiž kvůli povinnostem nezbývá na věci, kterým se věnovat opravdu chce. Uvědomuje si, že si to takhle nikdy nepředstavoval a cítí se bezmocný. Chce možnosti, chce moc. Přeje si hodně peněz, protože s nimi ho pak systém velkými možnostmi odmění. Přeje si mít moc ovlivnit svůj vlastní život. Mít možnost žít si ho tak, jak chce. Měl by pro to udělat vše. Musí ale hodně riskovat a ostatní lidé ho odsoudí. Najednou se totiž vymyká systému a zajetým konvencím. Nechová se normálně a to ostatní lidé nesou těžce. Systém totiž lidi učí se poznání bát. Co se stane, když se rozhodnu jíst pouze listy z louky, přestanu nosit boty nebo si mýt vlasy?

Udržovat člověka už od mala ve strachu ho činí lehce manipulovatelným. "Proč ho chce systém manipulovat?" je asi směšná otázka. Kvůli penězům. Kvůli moci! Takový člověk si koupí vše, co mu systém řekne a za život tak mocným lidem vyrobí neskutečné množství peněz nejen nákupy ale i tím, co za život vyprodukuje v práci. Ale vždyť peníze jsou jen papír, diví se děti.

I tito mocní lidé, co se snaží být vně systému a sobecky kvůli tomu omezují druhé, totiž stejně stále součástí systému jsou. Slepě se ženou za vidinou možností a nevnímají, že tím osobní prostor lidí včetně sebe stále zúžují. Lidé by nepotřebovali moc bez civilizace, bez systému. Svět by jim ležel u nohou se všemi možnostmi, které si usmyslí. Pokud ale králík vyrůstá v kleci, jakmile vně klece pocítí strach, zaběhne rychle do ní. Sedí a čumí do zdi.

Pokračuj na: Okno do duše oko

A pokud se Ti moje tvorba líbí, udělej mi radost sdílením, likem nebo komentářem. Díky! :)

© Mamlena

Okno do duše oko

26. ledna 2017 v 19:40 | Mamlena

Nedávno se mě v LoL chatu kamarád zeptal, kolik je mi let. Otevřela jsem kalkulačku a odečetla 2017 od 1994. Faktorem samozřejmě je, že jsem rozená blond. Jak se ale stalo, že jsem začala ztrácet pojem o čase? KDY? Děsí mě, že si nepamatuju jaké je datum nebo že je zrovna úterý. Někdy ale spletu dokonce i rok! To už jsem tak stará? Ze všech stran se doslýchám, jak je dnešní doba uspěchaná. To je pravda. Říkám si, že to může být příčinou a abych mohla s "uspěchanou dobou" zápasit, pokusila jsem se nejdřív nepřítele chápat.

Co je ta uspěchanost? Původně jsem si myslela, že jde o chybu v našem myšlení, nedostatek myšlenkové disciplíny, neschopnost uklidnit sama sebe. Stresujeme se z věcí, které kolem dokola vlastně důležité nejsou a to jen proto, že je za důležité považujeme my. Podle teorie "My spěcháme sami na sebe" jsem se několik let snažila řídit. Námaha udržet si hlavu chladnou i pod nátlakem nekončících povinností, ale vždycky vyústila v ještě větší vyšilování. Nyní jsem nebyla vystresovaná jen z toho, že nic nezvládám, ale nově i z toho, že se z toho stresuju, i když nemám. Došlo mi, že svět nefunguje tak, že by si člověk ve své mysli vybral, zda na sebe může spěchat nebo ne... nebo ano?

Jela jsem tramvají, dívala se z okna a zničehonic viděla "uspěchanou dobu" v hmatatelné podobě, reálnější než kdy dřív. Uvědomila jsem si, co nám v porovnání s minulostí schází. Nejde o ta auta, semafory a pilné uspěchané občany. Jde o to okno. Rozhlédla jsem se po tramvaji, kde si lidé střídavě četli, spali se sluchátky v uších nebo hráli na mobilu. Víte, jak rychle ubíhá při takových činnostech čas? Proč se lidé nezastaví a nedívají z okna? Není to proto, že by si na to chvilku nenašli...

Samozřejmě je to nuda. Kdo by se půl hodiny díval z okna, když může poslouchat hudbu nebo hrát? V důsledku toho nám ale chybí sebereflexe. Nejsme zvyklí trávit čas sami se sebou. U babičky jsem zběžně listovala starou knížkou, kterou jsem našla na stole. Jednalo se o tipy nějaké jeptišky, jejíž jméno si nepamatuju. Zaujala mě ale stránka s titulkem "Rady pro klidné spaní", kde se mimo pití meduňkového čaje a čtení autorka rozepisovala i o večerní procházce a "srovnání mysli". Podle ní by člověk neměl usnout, dokud není srovnaný se sebou a s životem, který žije. Došlo mi, jak je čas trávený sama se sebou
vlastně důležitý. Proč tomu nepřikládáme váhu?

Nějakým zvláštním způsobem si moc dobře uvědomujeme, kdy časem plýtváme. V posledních letech se tomu říká prokrastinace. Co tedy za prokrastinaci nepokládáme? Práci a... socializaci. Časem neplýtváme, pokud jsme produktivní nebo pokud ho trávíme s někým. Vztah se sebou samým je ale přeci také socializace a jak důležitá! V teorii konfliktů totiž každý problém vzniká vždy u člověka v hlavě. Pokud si člověk konfliktu nevšimne, nevznikne problém. Lidé mají tendence říkat, že za jejich nespokojeností stojí počasí, partner, někdy dokonce politická situace či " se prostě nedaří". Na internetu hledají další důvody, nad kterými se mohou vesele rozčilovat. Obracejí se tím ale zády k človíčkovi uvnitř, který brečí a chce si promluvit, proč je mu doopravdy tak zle. Přehlíží a přeřvávají sami sebe. Měli by si sednout, zastavit čas a dívat se z okna. Uklidnit se, uvědomit si, za co jsou v životě vděční, omluvit se si za to, že ignorovali svoje vlastní city. Obnovit vztah se svojí duší.

Pokračuj na: Každý okamžik mění život

Budu ráda, když článek budete sdílet dál! <3
© Mamlena

Zvíře v srdci mých partnerů

14. prosince 2016 v 22:52 | Mamlena
Jsem člověk vztahový, který je nerad sám, a tak jsem od svého prvního dlouhodobého vztahu tj. od čtrnácti let s krátkými pauzami vždy s někým byla. Určitě se nedá říct, že bych partnery střídala jako ponožky, mé vztahy byly obvykle dost dlouhé. Nějakým způsobem to ale nikdy nebyl ten pravý, a tak jsem hledala dál... O tom ale mluvit nechci. Proč to zmiňuji je taková zvláštnost, která se všech mých partnerů do jednoho týká. A to, že jsem o každém vždy již od začátku vztahu schopna stoprocentně říct, jaké je zvíře. Nijak jsem se tím nikdy netajila a často partnery daným zvířetem i oslovovala! Co je mi ale záhadou: Jak mě to vůbec napadlo?

Zvířata se vždy různí: Jeden byl tygr, další zase drak, opičák, medvěd nebo ještěrka. Je možné, že lidé produkují nějakou zvláštní energii, která mě nutí k takovým závěrům dojít? Nebo snad měli jen podobné zvířecí grimasy? Řekla bych, že jsem se asi nevědomky řídila tím, co jsem vycítila z jejich srdce. Proto jsem pravděpodobně zvíře nikdy nepřiřadila nikomu jinému, protože ostatní tak dobře neznám. I dnes bych dala ruku do ohně za to, že zvíře perfektně odpovídá jejich povaze takových, jaké jsem je znala.

Možná každého povaha odpovídá některému ze zvířat, ale je hluboko v srdci, že ji vidí jen ti nejbližší.

Nebo mi jenom hrabe a v minulosti tomu nebylo jinak.


© Mamlena

Každý okamžik mění život

8. prosince 2016 v 16:39 | Mamlena
Téma týdne mi tentokrát příjde dost osobní. Je spousta věcí, co mi změnilo život, ale nemyslím si, že je třeba o nich psát. Nemyslím si totiž ani, že je třeba nad nimi ještě přemýšlet a vytahovat je někde ze zátylku znovu do spánků. Nějakým zvláštním způsobem si nerada vybavuji minulost. Není to tak, že bych ji zapomněla, prostě mi jen nepřiíjde důvodné o ni přemýšlet. Možná právě proto, že si ji pamatuji realisticky, vím, že v každém dobrém momentu se v tu chvíli událo i něco špatně a v každém špatném momentu zase něco dobře.

Na co budu přemýšlet nad lidmi co v mém životě byli a už nejsou, nad místy na která jsem chodila a už nechodím? Proč se trápit tím, co jsem dřív dokázala a už nedokážu? Nebo bych naopak měla vzpomínat na to, jak mi to v začátcích nešlo? Každý moment nám mění život. Každý den nás dělá tím, kým jsme. Měníme se zkušenostmi a vědomostmi. Bereme si z minulosti ponaučení. Člověk by si měl uvědomovat, co se děje, a jak okamžik míjí, neohlížet se za ním. Žít přítomností a dívat se dopředu. Plánovat.

Člověk žijící minulostí se zastavil a nemůže být šťastný. Štěstí není konečný stav nebo splněný cíl, ale cesta. Člověk hledící do budoucnosti má směr, kterým jde. Každý zmateně bloudí, dokud ho nenajde, je flegmatický k sobě, je flegmatický k světu. Bez cíle je člověku jedno, jak žije, jak vypadá i jestli vůbec jí. Takovému člověku dejte směr, důvod proč se těšit na zítra. Nemá smysl topit ho v myšlenkách na minulost.

Ten, kdo cíl má a usilovně se za ním žene, obvykle ani důvod přemýšlet nad minulostí nevidí. Upřímně si myslím, že by na to v ideálním případě ani tak trochu neměl mít čas. Přemýšlí totiž nad tím, co dělá teď a plánuje, jak k cíli lépe směřovat a ještě lépe ho naplňovat. Pokud se například někdo stal otcem a jeho cílem je být dobrým otcem, na co bude přemýšlet nad minulostí? Měl by si přeci užít každého přítomného okamžiku se svým dítětem a přemýšlet, co všechno udělat, aby byl ještě lepším otcem do budoucna. Pokud si někdo přeje mít šťastné manželství, neměl by hledět na věci, co se staly, ale vnímat, jaký pohled má partner na věci teď a soustředit se na způsoby, jak ho činit šťastným nejen teď, ale i v budoucnu.

Žijeme život podle toho, jací jsme. To je tvořeno z části výrobou a z části tím, čím jsme si prošli. Nejedná se ale jen o ty "velké" momenty, které nás zasáhly viditelně. Naše přemýšlení se mění každý den, když se na nás například usměje bezdomovec nebo nám kamarád nedá ochutnat pizzu, kterou si koupil.

Pokračuj na: Posedlá multitaskem

© Mamlena

Posedlá multitaskem

29. listopadu 2016 v 21:03 | Mamlena
Ahoj, jsem Madelaine a mám závislost, se kterou bojuji po celý život.
Jsem posedlá multitaskem.
Jakmile se věnuji jen a pouze jedné činnosti, jsem nervózní. Příznaky nervozity se u mě projevují především na okousaných krvácejících prstech a rtu. Pevně zatínám zuby, drbu se ve vlasech a jsem všeobecně podrážděná. Mým nejlepším parťákem jsou žvýkačky. Pomáhají mi se uklidnit a soustředit. Co také pomáhá je elektronika. Sama bez YT nebo jiných videjí prakticky nejím a když jdu na výlet nebo procházku, nejradši u toho fotím. Jízda v MHD znamená někomu zavolat nebo napsat, o nudě na párty nemluvě. Nejlepší však je něčím se cpát. Jsem schopná při semestrální práci spořádat neuvěřitelné množství bonbónů, sušenek, popcornu, lízátek apod. Také hodně během dne vypiju, vždycky jen jeden doušek a za chvíli zas. Moje mysl je neuvěřitelně roztěkaná a ponořit se do činnosti dokážu jen pokud je to činnost opravdu velmi fyzicky nebo psychicky náročná. Bez těchto tří pomocníků nejenže se můžu ukousat, ale ještě místo práce nevnímám a prokrastinuji.

Zajímalo by mě, jestli je to problém čistě můj nebo prostě této doby. Nebo je to snad člověku přirozené po staletí? Moje maminka nedokáže poslouchat vyprávění, aniž by u toho minimálně nepucovala sporák a můj tatínek, neví do jaké pozice by se z neklidu při sezení nasoukal (stejně tak jako já). No dobře, možná to máme v rodině...

Ve škole mi kamarádka řekla, že když si nedělá zápisky, není schopná výklad přednášejícího dostatečně poslouchat. Při úklidu si většina lidí pustí hudbu a zpívá si minimálně v hlavě s ní. Znám člověka, který hýbe prsty na nohou i ze spánku. Jsem divná nebo je to přirozené? Vypadá to, že mají lidé problém odděleně zaměstnávat pouze psychickou nebo pouze fyzickou stránku. Jedna naše část se totiž vždy začne "nudit" a nevědomky něco provádět. V hlavě si tak zničehonic zpíváme písničku, co jsme ráno zaslechli - a jak že byl vlastně ten text? Nebo si při poradě prohlížíme světlá smítka na černé šifónové sukni, která z ní musíme nutně do jednoho sebrat.

A někdo se kouše.
Jsem ještě normální nebo ne?

Co všechno ty internety způsobily?

21. listopadu 2016 v 18:52 | Mamlena
Zůstala jsem dnes ve škole až na večeři. Jak jsem v menze seděla a rozhlížela se, obklopovalo mě zhruba 30 lidí, ale bylo naprosté ticho. Každý seděl sám, u jídla pracoval na notebooku, chatoval s někým na mobilu nebo vše dohromady. Taky to tak dělám. Sociální média a novodobé technologie všeobecně jsou však často propírány kritikou. Běžně slýchám, že se skrz ně má socializovat, ale děje se naprostý opak. Nemůžu si odpustit přemýšlet nad tím, zda jsou tyto technologie příčinou problémů lidí nebo naopak oproštěním od nich.

Často lidé tvrdí, že se dřív jedinci mnohem víc bavili mezi sebou a necítili se sami. Měli své pocity, nálady a příběhy stále s kým sdílet a žádné technologie na to nepotřebovali. Opravdu to tak ale bylo? Mluvím o tom pocitu samoty, pouze o tom se totiž v tomhle tématu jedná. Je opravdu samota důsledkem sociálních sítí nebo spíš sociální sítě důsledkem samoty?

Každý se někdy cítí sám a to více či méně podle životní situace. Když příjdete do prázdného pokoje, ze školy, kde sotva někoho znáte, fakt, že si můžete sednout a někomu napsat nebo zavolat, vás alespoň částečně stále udržuje příčetnými. Zvážili jste ve svém tvrzení například nemocné lidi, studenty mimo domov, jedince se samotářskou prací, šikanované apod.? Ne každý je tak extrovertní, ne každého společnost začlenila a ne každý má tu možnost socializovat se, i tito lidé se ale nechtějí cítit sami a to jim novodobé technologie umožňují. Jsou díky nim schopni nejen zůstat v kontaktu s blízkými, ale také navázat nové kontakty s lidmi, kteří mají stejný problém a s nimi si navzájem pomáhat vše zvládnout.

Názory se ohledně tohoto tématu často dostávají do extrémů a argumentů je tak pro každého vždy dost. Já nikomu jeho názor nevyvracím, jen se chci ujistit, že při jeho vytváření zvažujete i druhou stranu mince.

Pokračuj na: Proč je dnes bisexualita tabu?

© Mamlena

Šedá duha

19. listopadu 2016 v 22:32 | Mamlena
Život je jako duha v černobílém obraze.
Víme, že je barevná a krásná, ale nemůžeme ji ocenit a tu krásu vidět.
Můžeme si jen namlouvat a představovat, jaké barvy opravdu má.
Každý den se díváme na obraz, snažíme se v něm najít alespoň jemný barevný nádech.
Každý den nás obraz zklame.
Živí nás naděje, vědomí, že duha je barevná, i když obraz ne.
Těší nás v našich představách a snech.
Nikdy ji ale takovou neuvidíme.
Je lehké v tu chvíli ztratit víru.
Lidé tím nazývají dospělost.
Je hloupé a naivní stále hledět na obraz.
S vírou ale člověk ztrácí smysl.
Marně se dospělí snaží hledat smysl života, když přestali věřit v duhu.

© Mamlena
 
 

Reklama


TOPlist